Ráno jsme se sešli v office Southern Soaring (Pozn.1) a s Mikem jsme hned vyrazili do vedlejší buňky na teorii. Mike se mnou prošel několik powerpointových presentací. Nebylo to pro mne ani tak nové, ale rozhodně bylo užitečné si vše znovu projít a zopakovat. Hlavně mi to však byla i dost důležitá lekce angličtiny…
Rudder, stick, ailerons, elevator, undercarriage, drag, lift, sink, left rudder, right rudder, stick forward, stick backward, centralize, turt left, turn right, level, speed, altitude…
Mike si chtěl být jistý, že znám všechna důležitá slovíčka, že rozumím tomu, co říká. Byl v tomhle opravdu úžasný. Hledal jaká slovíčka znám a požíval je. V podstatě mi přišlo, že si doslova zakládá na tom, že se domluví téměř s každým. „To tvoje angličtina je úplně nádherná. Měli jsme zde nedávno japonce. Jeho angličtina byla mnohem, mnohem horší. I s ním jsme se však domluvili.“ Prozradil mi později hrdě.
Pozn.1: V roce 2010 byla letecká škola Southern Soaring prodána a sloučena se školou Glide Omarama.
(Na ploše letiště rychloměr je na nule, teplota v kabině 21°C.)
Největší nezvyk pro mne bylo, že výškoměr na Zealandu ukazuje ve stopách, rychloměr a vário v uzlech. U vária to takový problém není. Údaj na přístroji stačí dělit dvěma a jsou z toho m/s. Rychloměr ukazuje o něco více než je 1/2 polovina rychlosti v km/h. Začal jsem tedy tím, že jsem si na desky sešitu napsal převodní tabulku. Mike mi však poradil, ať to tolik neřeším. Na rychloměru byla značka, která odpovídá nominální rychlosti, takže stačilo, „držet ručičku“ na příslušné značce. U výškoměru to bylo horší. Odhad ve stopách jsem neměl. Údaje na přístroji byla pro mne jen čísla. Stále jsem se pokoušel dělit hodnotu třemi. Po několikátém letu jsem se však nakonec smířil s tím, že před startem na ploše letiště výškoměr ukazuje 1300 stop a základna mraků je někde mezi 5-6 tisíci.
(Vlečnou byl Piper DAKOTA 236)
Hned první dva lety byly nejhezčí. Tomuto kopci říkají „Mt.Horible„. Po chvíli trápení se na západní vítr máme i my dostatek výšky na hledání termiky.
„Tamhle se podívej, ty tři hangáry si zapamatuj. To je OMARAMA. Typický pohled.“ Ukazuje mi Mike, hned při prvním letu.
Vlastně ještě jedna Zealandská zajímavost… Vysvětluji si to tím, že zemská kůra je na Zealandu tenčí (viz také vulkanická činnost). Magnetické pole je mnohem víc vychýlené, než je tomu např. v Evropě. Letíme přibližně na sever, odchylka kompasu je však dobrých 25°.
Výška 5.000 ft, mraky stále nad námi. Lift ani ne 1 m/s. Jižní Alpy před námi. Dívám se do letového zápisníku. První let trval 1h 40 min. V poznámce stojí: „Svah, termika do 5200 ft, vliv kormidel, pády, úvod do vývrtek.“
Druhý let byl odpoledne a trval 2 hodiny. Tentokrát už byl připraven i kyslík, ale nakonec nebyl třeba. (Předpis říká, že na Zealandu je povinný kyslík od 13.000 ft, ale my nakonec neměli ani 11.000 stop. I tak je to však už úctyhodá výška. 3 km byly pro mne v pohodě. (Konec konců, jsou přeci horolezci, kteří i šest tisíc lezou „jen tak“. (I když tuším, že např. horské vlaky v Číně kyslíkové přístroje pro cestující s sebou mají…)
Při druhém letu jsme opět začali na svahu, následně termika a pak směrem na sever od letiště do vlny. Ve výšce cca 10.500 stop (asi tak 3.200 m nad hladinou moře) ukazuje teploměr v kabině cca 10.5°C. Venku bude zřejmě ještě míň. V učebnicích se říká, že teplota se snižuje o cca 1° C na 100 m výšky.
Mt.Cook před námi… Tajemství plachtění v Jižních Alpách (Nového Zealandu) spočívá v tom, že většina větrů vane na Zealandu od západu a hory se táhnou od jihu na sever. Jižní Amerika, pak dlouho, dlouho nic, až teprve Nový Zealand. Vzduch se zvedá přes náběžnou stranu hor. Následně kondenzuje a rovnoběžně za pásem hor se tvoří oblaka. Před touto oblačností je silné stoupavé proudění, anglicky „lift„. Když dojde ke kondenzaci, vzduch zase silně klesá a následně se stoupavé a klesavé proudění opakuje. Abych si to ověřil, letěli jsme kolmo na pás stoupavého proudění a vyzkoušeli „přeskok z vlny na vlnu“, kdy po průletu silným klesáním jsme opět začali stoupat. Stoupavé proudění jsme prolétali na nižší rychlosti, abychom se tam zdrželi déle. Klesavé naopak velmi rychle, abychom neztratili mnoho výšky. Piloti tohle znají, pro mne to však byla užitečná zkušenost.
Výškoměr ukazuje 10.600 ft, teplota v kabině 10,5°C.
Pohled na vodní plochy „v podhůří“ Alp:
Pohled na posádku:
A pohled na „kapitána“:
Cestou zpět, když už bylo jisté, že máme stále dostatek výšky (letiště na dohled a my ještě měli asi 2km výšky) přišel Mike s tím, že si provedeme nácvik vývrtek. A jsem za to dodnes vděčný. Pamatuji si dobře, jak se mi jedna z vývrtek dlouho nechtěla vybrat. Bylo to ve výšce téměř dvou kilometrů, takže k panice nebyl důvod. Udělali jsme však tehdy několik otáček, než se mi podařilo twina „zkrotit“, než se řízení „chytlo“. (Ne vždy budu mít za zády zkušeného instruktora.) Byla to zkušenost, která se do života hodí.
Zachovat klid a chladnou hlavu.
>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>
Vítr z Omarama: (1.), (3.) , (4.) , (5.) , (6.) , (7.) , (8.).